V Klementince učí každý týden zdarma esperanto. Drobounká, vždy usměvavá. Život se s ní přitom nemazlil. Zachutnal jí až po padesátce. Právě díky mezinárodnímu jazyku, který je jejím posláním už třiatřicet let.
“Narodila jsem se, když začala válka, byla jsem hladové dítě. A představovala jsem si, že dobudu svět,” vzpomíná boleslavská esperantistka Jindřiška Drahotová. Tatínek jí zemřel náhle, když jí bylo patnáct. Maminka byla nejstarší z osmi sourozenců, takže od čtrnácti pracovala, nejdřív jako přidavačka u zedníků. Když na začátku padesátých let zavírali kulaky, přinutila Jindřiščina babička svoje děti, aby obdělaly opuštěná pole, zasely.
“A JZD začalo prosperovat. Babička byla taková matka hrdinka!” říká s nadsázkou Drahotová. Jí samotné ale proletářská pověst rodiny moc štěstí nepřinesla. Vyhlédl si ji o deset let starší žárlivý kariérista.
“Byla jsem pro něj kořist. To jsem ale pochopila až mnohem později,” vzpomíná Drahotová. I když ve straně na rozdíl od něj nikdy nebyla, stála spolu s ním v první linii, jak se tehdy říkalo. “Dělali jsme akce Z, pracovali v sobotu a ještě šli v neděli stavět koupaliště do Bakova,” líčí Jindřiška, která od mládí dřela jako zdravotní sestra. “Byla jsem malá, hubená, domů jsem chodila úplně vyčerpaná a chtěla jen spát, což se manželovi nelíbilo,” vybavuje si.
Když ani po deseti letech neměli naději na vlastní dítě, doporučili jí chlapečka z dětského domova. “Až když jsme ho adoptovali, zjistila jsem, že má na hlavně obrovské jizvy, protože ho jako ročního vyhodili z okna. V domově tvrdili, že ho vychováme dobře, ale ve třech a půl letech je už charakter hotový, už jej nezměníte,” vysvětluje. Z romského hošíka vyrostl navzdory všem snahám zločinec.
“A to byl konec. Manžel mi řekl, že jsem mu zkazila život, že je moje vina, že se kluk takhle nepovedl,” vypráví Drahotová. Nakonec požádala o rozvod a rok před sametovou revolucí se odstěhovala na nemocniční ubytovnu. “Přátelé se ode mne tehdy odvrátili, měla jsem vlastně jen práci. Až tak po roce jsem si teprve byla jistá, že jsem udělala dobře,” nelituje Drahotová.
Tehdy, v padesáti letech, potkala esperanto. Zpočátku se jej učila korespondenčně. A úplně mu propadla. Začala si dopisovat s lidmi po celém světě. To uměla skvěle, už v patnácti totiž přes PEN klub objevila možnost psát si se dvěma podobně starými Japonci, řádky od ní putovaly také do Sovětského svazu. Dostala se ale i do západního Německa, kde žili její po válce odsunutí příbuzní. Svět za hranicemi jí zajímal vždy, uměla německy, rusky, učila se anglicky. A po revoluci přibylo esperanto, které se časem stalo jejím posláním.
Vyučovala studenty na gymnáziu, organizovala esperantské pobyty, snažila a snaží se stále prosadit mezinárodní jazyk vytvořený na konci 19. století polským lékařem Ludvíkem Lazarem Zamenhofem. Sama vyráží na konference, přátele má po celém světě. Připravuje studijní materiály pro své žáky a překládá z esperanta do češtiny knihy od Verna až po otce Georga Sorose, od cestopisu až třeba po vtipné postřehy prodejce hrnců přes sto lety. Většinou ve vlastním nákladu vydala na čtyřicet titulů, některé z nich mají místo i třeba v policích pražské vědecké knihovny.
“Přála bych si najít vydavatele. Zkoušela jsem to, ale nevěří mi, že si moje knížky najdou čtenáře. Jednají se mnou jako s méněcennou babičkou, která je trochu nebo spíš víc pomatená,” vysvětluje, s čím se potýká.
A má i druhý sen: Vzít na světový esperantistický kongres v létě 2025 své žáky. Pokračovatele. Koná se totiž v Brně a podobně blízko takto intenzivní zážitek ze setkání lidí z celého světa toužících se domluvit esperantem jen tak nebude. Je ochotná jazyk vyučovat zdarma, téměř kdykoliv kdo bude chtít. Stejně jako stovky studentů, které jí za třiatřicet let prošly rukama.
“Nemůžu pochopit, když někdo řekne, že se nudí. To neberu. Jak se může někdo nudit?!” durdí se naoko pětaosmdesátiletá Drahotová, která denně přečte dvě knihy, odešle několik e-mailů do zahraničí a přeloží kus další knihy.
V komunitním centru vyučuje každou středu zdarma esperanto seniory, pro něž je často také trochu zpovědníkem, za ta desetiletí na sesterně se totiž naučila lidem pomáhat i jen tím, že je vyslechne. Se svými žáky v Klementince také minulý týden půlkulaté narozeniny oslavila. Už zítra, ve středu 6. prosince v 10 hodin, se na ně můžete přijít podívat na „Zamenhofa tago“, neboli otevřené dveře pro esperanto. Třeba vám setkání s tímto jazykem změní život stejně jako čerstvě pětaosmdesátileté Jindřišce Drahotové.
Hana Kružíková
Jindřiška Drahotová
- narodila se 25. 11. 1938 v Mladé Boleslavi
- od roku 1956 pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici, od roku 1962 jako vrchní na ORL v Kosmonosích
- od roku 1990 se věnuje esperantu, o 10 let později začala vést v Boleslavi esperantistický kroužek
- přeložila a vydala na čtyřicet knih, zúčastnila se mnoha mezinárodních konferencí od Reykjavíku, přes Litvu a Švédsko až po Brusel nebo Francii
- zdarma učí každou středu od 10 do 12 hodin esperanto seniory v Komunitním centru Klementinka, 6. prosince se koná Zamenhofa tago, tzv. otevřené dveře pro esperanto
