Kabát, elegantní žluté rukavice a klobouk. Šik účes, štíhlé nohy a široký úsměv. Ne, řeč není o mladé tvářičce z časopisu. Téhle dámě bylo nedávno pětadevadesát. Řádí přitom dvakrát týdně v Klementince s ping-pongovou pálkou, jako by jí o tom čísle zapomněli říct. Čúča Vaníčková.
“Křestním se jmenuji Božena. Ale tak mi nikdo neříká!” prozrazuje po dlouhém váhání pětadevadesátiletá oslavenkyně. Kolegyně z herecké party Seniorského divadla HEČ, většinou o generaci mladší spoluhráči ping-pongu z Klementinky i třeba studenti z kurzu angličtiny, na který stále dochází, ji znají jako Čúču. Exotické oslovení se zrodilo v někdejší Jugoslávii, kde se Vaníčková 6. dubna 1927 narodila do bohaté rodiny továrníka.
Dědeček z maminčiny strany byl vynálezce Slavoljub Penkala. Slovák s polskými a holandskými předky si patentoval 86 objevů, mimo jiné mechanickou tužku, první chorvatské letadlo, železniční brzdu nebo termosku. Babička zase dávala soukromé lekce jazyků. Když se její nejmladší syn oženil s Italkou, prý se naučila za měsíc italsky. Na své děti mluvila týden francouzsky, týden německy a týden chorvatsky, uměli tak už ve dvou letech tři řeči. Malá vnučka Čúča navíc rozuměla i česky. Aby ne, když její tatínek byl Čech. Z Mladé Boleslavi.
“Neměl na nás moc času, ale vyprávěl nám vždy v neděli pohádky. Třeba Kulihráška. A vozil nám české gramofonové desky,” vzpomíná. Pocházel z úspěšné rodiny, jeho rodiče vlastnili továrnu v místech, kde dnes stojí ŠKODA Muzeum.
“Dědeček strašně přál Laurinovi a Klementovi. Když potřebovali peníze, půjčoval jim. Vždy říkal, že když jim to půjde, poletí Boleslav nahoru,” vybavuje si. Jeho syn, tatínek Čúči, měl být bankéřem, ale nakonec se chytil obchodu. Jezdil do Švýcarska, do Itálie a také do Jugoslávie, kde si nakonec v Záhřebu pořídil továrnu. A rodinu.
“Jako dítě jsem se měla opravdu dobře. V kočárku mě třeba vozil jugoslávský král,” říká Čúča. Její maminka totiž chodila s mladším bratrem do stejného parku jako tehdejší jugoslávský princ Petr. Kluci se sčuchli natolik, že kamaráda následníka trůnu museli občas vyhánět stráže ze zámku.
Jenže pak přišla druhá světová válka. Tátu Boženy Vaníčkové zavřeli. Mámu taky. “Já jsem nikdy na nic nemákla a teď najednou bylo všechno na mně, protože jsem byla starší sestra,” přiznává Čúča, která tehdy ještě chodila do školy. Za maminkou proto vyrážela s jídlem a cigaretami pěšky ve čtvrtek odpoledne, v sobotu došla na místo a v neděli musela zase jít osmdesát kilometrů zpět, aby stihla školu alespoň v úterý. A ve čtvrtek znovu. Peníze v bance jim zabavili. Majetek doma jim zase postupně zabrali partyzáni a další ozbrojenci z lesů okolo. Nakonec nastupovala do továrny na zpracování kůží a neměla ani boty. Z ruského bombardování na konci války vyvázla jen zázrakem. Tatínek se nevrátil, maminka ano.
“Šlo o nepěkný kus mého života. Třeba mi partyzánka vyprávěla, jak je nejspokojenější, když může vydloubnout oči člověku a donutit ho, aby si je sám v dlani rozmáčknul,” vybavuje si Vaníčková, které bratranec poradil, aby zajela do Československa zažádat o vrácení za války zabavené továrny po rodině z otcovy strany. Přicestovala o Vánocích v roce 1947.
“Jenže Tito začal být krvavý pes a oni mě nechtěli pustit nazpátek do Jugoslávie. Pak přišel únor 1948. Zůstala jsem v Československu s jedním krátkým kabátem,” vzpomíná, jak zpočátku bydlela u tety. Na slíbenou továrnu nakonec došlo, jen se pochopitelně nestala majitelkou, zato v jedné začala pracovat.
“Táta mi vždycky říkal, že až budu mít léta, musím na každém stroji makat celý den, abych poznala, jaká je to práce, a vážila si lidí, kteří ji dělají. Divil by se, kdyby viděl, na kolika strojích jsem v továrně pracovala,” vtipkuje.
Nakonec se ale desítky let živila něčím, k čemu měla přeci jen blíž. V Záhřebu snila o herectví nebo o tanci. V Mladé Boleslavi pohyb učila. V kulturním domě vedla sportovní kroužky pro všechny od pětiletých dětí až po osmdesátileté dospělé. Ona ani její manžel Jaromír Vaníček, který byl notářem, nevstoupili do KSČ, život tak někdy nebyl úplně jednoduchý. Zvlášť když v roce 1976 emigrovala jejich dcera, dnes uznávaná divadelní režisérka z americké Filadelfie, Blanka Žižka.
Čúča Vaníčková si přesto nestěžovala. A nestěžuje si ani teď. “Měla jsem pestrý život, že ano? Zažila jsem všechno možné, bohatství, bídu, pak komunismus. Ale furt jsem byla veselá, furt jsem tancovala,” říká. Pozitivní přístup k životu jí do vínku dala nejspíš babička. Když se jí jednou Čúča ještě jako dítě zeptala, jak vydrží při výuce jazyka celou hodinu koukat na liliputánku, dala jí babička zásadní lekci: “A všimla sis, jaké má krásné ruce? Dívej se vždycky na to krásné a budeš mít hezký život.“
Božena Čúča Vaníčková podle toho žije už pětadevadesát let. A také se naučila hned ráno na sebe několika způsoby zasmát do zrcadla. A hodinu denně cvičit. A chodit. “Bydlím na Rozvoji. K vám do Klementinky to mám půlhodinu tam a půlhodinu zpátky. To mi udělá přesně tu moji hodinu chůze denně. Jsem na sebe tvrdá,” usmívá se svým jedinečným úsměvem.
Stejným, jakým zářila, když přijímala ve středu 18. května gratulace na opožděné oslavě svých narozenin v Komunitním centru Klementinka. Akci jí uspořádali souputnice ze Seniorského divadla HEČ, došlo proto i na zpěv nebo básně na počest oslavenkyně. Odnesla si pochopitelně mnoho darů, mimo jiné také ping-pongovou trofej s vygravírovaným nápisem „Nejvěrnější hráčka Klementinky – Čúča 95!“
Božena Čúča Vaníčková
- narozena 6. dubna 1927 v Záhřebu
- od roku 1947 žije v Mladé Boleslavi
- jejím manželem byl notář Jaromír Vaníček
- má dvě dcery a pět vnoučat, na pravnouče zatím čeká
/foto z oslavy i archivní snímky Zdeněk Kolín/